z povídky Pretty woman
Žánr: Psychologické, Drama
Žánr2:
Postavy:
Harry Potter, Remus Lupin, Severus Snape
Přístupnost: Od 12ti let
Obdobi: Kdysi dávno
Kapitola: 13 z 32
Jelikož mám angínu, tak jsem neopravila překlepy, tak se za ně omlouvám, nechci tu moc posedávat.
*** Dnes byl pátek. Pátek, to totiž už něco znamenalo.
Nejen, že Harry musela opět navštívit Snapea, ale ke všemu nebyl jen tak ledajaký pátek. Byl totiž pátek třináctého a to nikdy nevěstilo nic dobrého. Zvlášť, když jste o pátku třináctého museli ke Snapeovi.
Už hned ráno Harry málem zapomněla doma hůlku, když chtěla odejít do práce.
A v práci? Tam to bylo ještě horší. Tedy, dalo-li by se říci, asi snad nejhorší. To, co se tam totiž Harriet dozvěděla, jí v jeden moment převrátilo všechny zvyklosti a nejednou zaklela, protože dostala od ministra další ne zrovna slibně vyhlížející úkol. Říkala si, že pomalu by si už měla zvykat na tyhle úkoly, protože v poslední době dostávala právě jen ty, které ji příliš nevoněly. Ale jako zkušená bystrozorka neměla nárok si stěžovat. Tak už to holt na ministerstvu chodilo a kdyby nebyl Kingsley Pastorek Harrietin přítel a kdyby si jej nevážila, asi by to brala jako větší křivdu. Za dob Korneliuse Popletala nebo Rufuse Brouska by si ani vzdáleně nepředstavila, že by zde jednou po jejich boku měla pracovat. Tím spíš ji poté volba nového ministra potěšila.
*** „Posaď se, Harry,“ vybídl ji, když se na žádost v oběžníku dostavila do jeho kanceláře.
Masité temné rty se roztáhly v úsměv, který dívce způsoboval nepěkné mravenčení za krkem.
Černé oči se jí zabodly do duhovek a celé to přespříliš okatě milé vystupování v kostech cítila, že tohle nebude jen nějaká prosbička nebo ledajaké oznámení. V hloubce toho všeho byl cítit obrovský zvrat.
„Nebudu to zdržovat, protože tohle je docela zásadní věc a jedná se tu o život… Asi jsi dnes ráno nebyla u Munga, viď?“
„Ne, to opravdu nebyla,“ přikývla rozrušeně dívka a skrčila obočí v tom nejhorším očekávání.
„Tak to ještě nevíš. Lůžko Draca Malfoye je prázdné. Pan Malfoy je mrtvý…“
„CO?!“ Vyskočila na nohy a vytřeštila vyděšeně oči.
„Uklidni se, prosím..“
„Uklidni se? Uklidni se? Heh…“ Vyjekla hystericky, zajela si rukama do vlasů a zavřela oči, které se jí proti její vůli začaly plnit slanou vodou. Bylo ji v tu ráno jedno, co si o ní Pastorek pomyslí. Třeba, že měla poměr s Malfoyem, že po něm tajně snila nebo že ho měla ráda. Bylo jí fuk, jak vypadá… Ale Malfoy…on..Draco…to přece nejde!
A Kingsley..ten Kingsley, kterého znala, se jen hloupě smál..on se prostě jen smál!
„Uklidni se,“ usmál se znovu a jeho ruka, jejíž barva kůže byla temně hnědá, se dotkla té její. „Je mrtvý..ale jen pro média! Pro média a ministerstvo. Jen já a teď ty víme, že tomu tak není.“
„Co-to snad…vy!!“ Znovu si sedla a ve tváři se jí objevil zatvrzelý výraz a z jejích očí šlehaly pomyslné blesky. „Vy jste to udělal schválně, abyste věděl, jak zareaguju!“ Došlo jí v tu ránu.
„Máš pravdu,“ rozesmál se znovu, „chtěl jsem vědět, jaké se mezi vámi vytvořilo pouto…“
„Žádné pouto mezi námi není!“ Prskala brunetka, myslíc samozřejmě na to nejintimnější a v souladu s tím se jí před očima vybavil nahý zadek Draca Malfoye, aniž by chápala proč a aniž by hlavně věděla, odkud by tenhle obraz vzala, když ho vlastně nikdy neviděla. Nebo snad ano? Třeba ještě někdy ve škole v famfrpálové šatně při převlíkání? A proč vlastně nad tím takhle uvažuje? Není to jedno?
Ne, není. Není, když vám před očima putují takové lascivní obrázky vašich rivalů, které vlastně jen vnímáte jako menší zlo. Že ano. Měla by se nad sebou zamyslet. Protože TOHLE není normální!
Copak ji-jeho někdy někdo měl za normální? Několik let byl Harry Potter pro noviny a kouzelnický svět permanentní blázen a lhář, co by změnila tahle malinkatá skutečnost, že ve vzduchu plují malinkaté bělostné aristokratické zadky, vždyť to je přeci jen přelud…
Jako ten největší blázen zatřepala hlavou a rozhodila vlasy.
„Já myslím pracovní, nakolik jste vůči sobě loajální a nakolik se tolerujete. Ono je to totiž dost podstatné.“
„Nerozumím vám. Když Draco není u Munga, tak kde je?“ Snažila se uklidnit, ale její srdce stále zběsile bilo. A její myšlenky…k čertu s těmi sprostými myšlenkami! To je teď irelevantní. Nad tím může přemýšlet později.
„To je právě ten zázrak. Draco se dnes ráno probudil a nic mu nebylo. Jako by prostě jen usnul a po pár hodinách spánku se probudil. Nevěděl ani, že je v nemocnici a že se mu něco stalo. Jen si stěžoval na migrénu. A málem uřknul ošetřovatelku, která se mu snažila vysvětlit, že není u sebe doma.“
„To je mu podobné. Ale to..přece..vypadalo to tak vážně…“ Harry semkla své dlaně a propletla prsty.
„Ano, také jsem byl překvapený. Ale využili jsme tuhle skutečnost ve svůj prospěch. Jak je ti určitě jasno, vrah si teď bude myslet, že jeho oběť zemřela. Ale Draco je živ a zdráv, tudíž se nám to bude více než hodit. Prohlásíme ho za mrtvého a on na druhou stranu bude nadále tajně pracovat na případu. Teď bychom si měli dělat obavy hlavně na tebe. Ale než projdeme tuto otázku, je tu jedna, která spěchá víc.“
Harriet zdvihla zvědavě obočí, nedovolila si cokoliv říct, plně s ministrovými slovy souhlasila, protože tohle je vážně velká výhoda. Nikdo se nesmí dozvědět, co se ve skutečnosti stalo a možná tomu přijdou oba na kloub.
„Jedná se o Draca. Když vezmeme v potaz poslední události, je jasné, že nemůže zůstat u sebe doma. Očekáváme, že vrah si to tam prohlédne a že to tam bude kontrolovat. Nesmí tam zůstat jediná stopa toho, že tam někdo žije. Draco tudíž musí jít někam jinam a nemáme jinou možnost, než…“
„NE! To nemyslíte vážně…“ Už jí bylo jasné, kam tím vším Kingsley míří. „Vy ho chcete nastěhovat ke mně? Proč taky ne, že? Protože Potter je přesně ten hlupák, který umožní každému azyl. Ten pitomec, co se vždycky pro všechny obětuje a který každému pomůže…něco vám povím, Pastorku, já už nejsem Harry Potter…“
„Harry. Přijde mi to jako nejlepší řešení. Nemůžeme mu zamluvit nikde hotel, dalo by se to vypátrat a bylo by to podezřelé. Navíc se nesmí ukazovat na veřejnosti. Nikoho, ke komu by šel, nemá. Do Bradavic taky nemůže a nikam daleko ho poslat nemůžeme.“
„A co na to říkal Malfoy, co? Byl určitě nad míru nadšen! On mě taky nesnáší! Nesnášíme se navzájem, to, že spolu pracujeme, je jen zázrak, je to jen vzájemná vynucená tolerance, protože víme, že musíme…žít spolu pod jednou střechou, vy chcete, aby opravdu zemřel! To ho dřív zabiju já, než nějaký vrah!“
„Zatím o tom neví, napadlo mě to teprve před pár hodinami, ale zatím čeká sbalený u mě v bytě.“
„Tak proč si ho tam nenecháte, Kingsley, proč ho cpete ke mně..“
Ministr se vroucně usmál a z jeho tváře byl cítit stejný klid, jaký kdysi Harry pociťoval z té Brumbálovy. „Ty moc dobře víš, že nemůžu. Jsem ministr kouzel..víš, jaký je u mě frmol?“
„Proč se tu vlastně na tohle téma bavíme? Vždyť už je stejně úplně jasné, že půjde ke mně, že?“ Nadhodila popuzeně Harriet a v jejím hlase byl znát podtón ironie.
„Ještě před chvíli bys ho tu oplakávala!“
Harriet už to nevydržela a na jejích rtech se usídlil poraženecký úsměv. „Vyděrači!“ Zakývala hlavou a vzdychla.
Jako kdyby to ráno netušila.
Celý den byl na nic, a to ji ještě večer čekal Snape.
Zatracený pátek třináctého.
*** Harriet sledovala snobský výraz ve tváři mladého Malfoye..
„Zkus cokoliv říct proti mému domu, Malfoyi a už nebudu takový dobroděj a pošlu tě na ulici a je mi jedno, co se ti tam stane!“ Varovala ho předem, když ho i s věcmi vedla do připraveného pokoje přímo pro něj. Když šli do schodů záměrně šla před ním, aby se nemusela dívat do té jeho protivné tváře, která jasně vypovídala o tom, že tohle je pod jeho úroveň a pan princátko Malfoy je zvyklý na lepší komfort.
Draco Malfoy se lstivě usmál a odbočil záměrně od tématu. „Řekni mi něco, Evansová. Je pravda, že jsi brečela, když ti řekli, že jsem umřel?“ Nesmírně se touto skutečností bavil, zvlášť když si všiml té škály výrazů, které se Harry vystřídaly na tváři. Také mu to samozřejmě značně lichotilo. Ale ne zase tolik, o své výjimečnosti byl přece přesvědčen už dlouho a nepotřeboval se to dozvídat prostřednictvím slz chlapce-který-přežil-aby-se-stal-dívkou.
Ignorovala ten výsměšný dotaz, který ji měl opět ukázat, kdo je tady pánem situace, ačkoliv je vlastně momentálně na dlažbě. Na to, co bylo v sázce, si dost troufal. Ale přesně tohle od Malfoye čekala. „Tyhle jsou tvoje,“ ukázala brunetka na dveře a její smaragdové oči propíchly ty ledové, které kujnou ocel připomínaly nejen svou barvou. „Koupelna je na konci chodby, ty poslední dveře. Jak víš, kuchyň je dole, kdybys něco chtěl a neočekávej, že ti budu vařit. Když budeš mít hlad, udělej si jídlo sám. Upozorňuji, že tu nemám žádné domácí skřítky.
Tyhle dveře naproti koupelny jsou do mého pokoje, ale tam vstupuj jen po zaklepání a pokud tě vyzvu, jasné? A vyzvu tě jen v případě, že se stane něco opravdu důležitého. Jako, že nám bude hořet barák, na terase nám budou hrát Sudičky nebo pokud bys umíral, samozřejmě…“
„Aby sis mohla pobrečet, je mi to jasné.“
„Sklapni, Malfoyi,“ skočila mu do řeči a jako by se nechumelilo, pokračovala dál ve svém monologu, „tyhle dveře naproti jsou od Remuse. Rozhodně nedoporučuji ho třeba zítra rušit,“ usmála se škodolibě, „pokud tedy sleduješ lunární cykly, ale pokud ne, nevadí, bude o jednoho otravu míň a já klidně půjdu Remusovi dosvědčit, že to byla sebeobrana, že si se ho snažil unudit těmi svými arogantními žvásty, a tak se raději bránil...“
„To byl vtip, Potty? Tak já tu mám taky pro tebe jeden.. Sledovat lunární cykly bys měla hlavně ty, ne?“ Nadhodí ironicky a ačkoliv se Harriet snažila vypadat klidně a neúprosně, připomněl jí jistou hroznou skutečnost, které se určitě také v budoucnu nevyhne. Naskočila ji husí kůže.
„Vtipné,“ poznamená rádoby znuděně.
„Já vím,“ prohlásí samolibě blonďák. „A samozřejmě také vím, že je zítra úplněk. Takže ti ušetřím tvůj drahocenný čas a nebudeš muset nikam k soudu chodit, abys dosvědčovala nevinnu zaprášených starých vlkodlaků..“
V ten moment se Harriet zarazila a s pohledem budoucího vraha se znovu podívala Malfoyovi do tváře. „A poslední pravidlo je..že nebudeš urážet nikoho v tomto domě! Rozumíš? Jinak bez lítosti letíš na chodník, ať si tě třeba sežerou krysy u popelnic!“
„Bojím…kde je tady záchod, asi jsem si ucvrknul do kalhot!“ Zaskřehotá sarkasticky zmijozelský princ.
Na to už dívka nic neřekla, pouze ukázala prstem na starší dřevěné dveře na začátku chodby a beze slova se vytratila ze zorného pole toho sebestředného nádivy.
Tohle bude opravdu krušná doba.
S Malfoyem pod střechou! Merline, ať při nich stojí všichni svatí.
*** Blížila se sedmá hodina a Harriet se zrovna chystala na cestu do Bradavic. Nechala si na sobě temné džíny a černé upnutější tričko. Na svrchní část těla hodila džínovou bundu a postavila se ke krbu. Už si nabírala letaxový prášek, když k ní přistoupil jeden z obyvatel jejího domu.
„Jdeš za Severusem Snapem?“ Otázal se a usmál se, přičemž se mu kolem koutků úst a pod očima udělaly takové milé a hřejivě vyhlížející vrásky. Remus. To byl celý on. Vždycky vypadal mile a jeho vzezření evokovalo k myšlenkám, že kdyby byl člověk v úzkých, on je zrovna ten typ člověka, který by mu s čímkoliv pomohl, i kdyby mu šlo o jeho vlastní život.
Jeho vlkodlactví se však na něm začínalo podepisovat.
Vlasy měl už z většiny prošedivělé a neposlušně mu trčely přes uši a přes krk, tváře měl strhané a tělo pohublé. Jeho výška ještě umocňovala všechny tyhle znaky.
Aspoň, že po válce už nemusel dřít bídu a i přes protesty Dolores Umbridgeové, které zůstalo maximálně místo vrátné na ministerstvu, byl vydán zákon o vydávání rent pro vlkodlaky, protože bylo přirozeně jasné, že strach z lidí neopadne a že jim nikdy nedají práci. I na tohle Kingsley myslel a nejen proto, že právě jeden z jeho přátel byl vlkodlak.
Proč by jen invalidní mudlové mohli pobírat tak zvaný důchod?
„Ano,“ hlesla bez přemýšlení a dál v dlani hnětla zrnka pískovité formy, která se jí z ruky sypala dolů na koberec.
„Půjdu s tebou. Já…došel mi totiž vlkodlačí lektvar a dnes a zítra si ho ještě musím vzít. Zkusím poprosit Severuse, zda by pro mě neměl nějaké zásoby. Vím, že je dělá pro Munga.. Já doteď měl vlastního dodavatele, ale nikdy to nebylo ono… Severus s ním uměl vždycky zázraky. Proč na mě tak hledíš, Harry?“ Usmál se znovu Lupin a prohlížel si udivenou Evansovic tvář.
„Já..já..ty o něm vždycky mluvíš tak hezky, že mám někdy až pocit, že by nad hlavou měl mít Snape svatozář.“
„To by měl, Harry,“ připustil Remus, ale už úplně vážně. „Pro mnohé z nás toho strašně moc udělal.“
„Zabil Brumbála,“ poznamenala na skutečnost, kterou stejně za ta léta nemohla strávit, ačkoliv znala všechny okolnosti. Byl to totiž jeden z nejhorších okamžiků, které Harry Potter kdy zažil.
„Ty víš, jak to bylo, Harry. Víš, že Severus musel, že to slíbil.“
Černovlasá hlava se obrátila beze slova nazpět ke krbu. „Pojďme nebo mě Snape zase seřve, že jdu pozdě. Už tak se mi tam vůbec nechce. Ke všemu, když je pátek třináctého.“
*** „Slečno Evan-…“ rozzuřený Severus Snape se s hlasitým dusotem přesunul ke dveřím. Moc dobře věděl, kdo je za nimi a byl rozzuřený k nepříčetnosti. Jasně se domluvili, že bude chodit v sedm. A kolik bylo? Sedm čtyři. Čtyři minuty po sedmé! Tohle mu, teda jí, nebude tolerovat. Ať si je to třeba sám Ježíš Kristus, ale drahocenným časem Severuse Snapea nikdo nebude plýtvat. Zvlášť ne něco, co vzešlo z Pottera!
Když však rozevíral dveře, jeho rozlícenost vzala za své a on zůstal jen konsternovaně stát. „Slečno Evan-… Lupine?“
„Ahoj, Severusi,“ usmál se, jak jinak než mile, Remus a jako správný gentleman nechal první vstoupit Harryho a až poté ho následoval, přičemž zároveň sledoval, jaká grimasa se usídlila na tváři muže s tak temnou minulostí, stejně temnou jakou jeho vlasy i oči. „Dlouho jsme se neviděli.“
„Opravdu dlouho, Lupine. Raději ani nevzpomínat,“ zavrčel jako obvykle Snape a přestal věnovat pozornost osobě, na kterou tu původně čekal. „Co tě sem přivádí? Snad se nechceš zase stát profesorem obrany proti černé magie? Protože mám pro tebe smutnou zprávu, to místo je už totiž obsazené!“
Uniklo Harriet něco nebo v té poznámce zazněl cynismus?
„Ne, to opravdu ne. Pochopil jsem, že ve školství opravdu není mé místo.“
„To je chvályhodné, Lupine. Ještě by od tebe chytili Pavlovův reflex.Stačí, když ho chytí ta potrhlá Tonksová.“
„Koukám, že jsi se stále nezměnil, Severusi,“ úsměv na Remově tváři vůbec nepohasl, ačkoliv Harry jasně cítila to napětí a nesnášenlivost ze strany Snapea, který Removi dával jasně najevo svými urážkami. To přece nemohlo uniknout ani jemu, člověku s tak bystrou hlavou.. a ano, s flegmatickým postojem a nostalgií ve vlkodlačí krvi.
„Co chceš?“ Vyštěkl podrážděně profesor lektvarů a zatnul zuby.
„Myslím, že to počká. Jen jsem doprovodil Harry. Měl by ses prvně věnovat jí, a pak dojde i na má slova, neboj. Vím, že jsi se značil vždy svou trpělivostí, ne snad? Pokud vám tady budu překážet, mohu jít navštívit Minervu nebo jiné kolegy.“
„Ne, Remusi, zůstaň tady,“ chytila se Harry své příležitosti, aby nemusela být sama v jedné místnosti s tím přerostlým černým netopýrem, jehož nálada už tak byla mizerná.
A když k tomu připočtete ještě ten pátek třináctého.
Snape se zatvářil neutrálně, ale uvnitř něj to vřelo. To však nikdo z přihlížejících nemohl vědět, ačkoliv jeden z nich to tušit mohl minimálně.
„Tak dobře.“ Souhlasil nakonec vlkodlak a oříškovým zrakem si přeměřil svého bývalého kolegu i spolužáka.
P.S. jsem strašně smutná a zklamaná. Všimla jsem si, že jste na mě zanevřeli a moc mě to mrzí. Záměrně jsem kapitolu nevložila už včera nebo v sobotu, protože jsem očekávala, zda se někdo ozve, protože jsem to slíbila, ale ani to nepomohlo.
No..tak vás těch pár jedinců, kterým ještě stojím za nějaký komentář, děkuji, pokud mi věnujete další, abych zase nebyla tak posmutnělá :(
Tuhle kapitolu věnuji vám jako dík.
Počet přečtení: 1403 krát
Hodnocení: 10.00 [1 hlasů]